Taky si někdy říkáte, jaký by to asi bylo, kdybyste udělali tohle a támhleto. Všechno je to strašně relativní a nereálný, prostě to je jen sen. Sen, který máte jen ve svojí hlavě, chtěli byste změnu, ale vlastně se bojíte té nejistoty a nekomfortní zóny (splnit si ten sen). To, co máte sice není ideální, ale vlastně by mohlo být i hůř. Přemýšlíte nad tím, a pak Vám zkrátka tu myšlenku přesekne něco “opravdového”, aktuálního, třeba zapípá myčka, vy ji jdete vyklidit a všechny myšlenky jsou fuč.
Nekomfortní zóna je zkrátka nekomfortní, ale ta nejistota a moment překvapení, to stojí za to!
Před chvilkou jsem přiběhla z nákupu, hodila věci do ledničky, sbalila nabitý notebook (to je hodně důležitý) a šupajdila si to dolů pod kopeček. K oceánu. Je krásně, svítí sluníčko, všude jsou slyšet racci a moje oblíbená lavička je volná, jakoby na mě čekala. Tak si sednu, otevřu noťas a začnu psát.
Je to asi 5 let, co byl můj kamarád poměrně krátce v Kanadě. Postnul na Facebook jednu neuvěřitelně nádhernou fotku a já z ní byla úplně paf. Tenkrát jsem si řekla, že na to místo se jednou podívám. A tak roky plynuly a můj sen byl stále jen sen, a tak jsem šla vyklidit tu myčku, pověsit prádlo a dál si jen snila.
Ten zlom přišel v roce 2016. Rozhodli jsme se s přítelem, že zkusíme štěstí a zažádáme o Working holiday visa do Kanady. (Článek o možnosti pracovně vycestovat do Kanady chystám.) Naneštěstí se stalo to, co se stává většině lidí, hlavně tedy párům. Víza dostal pouze Ráďa, já ne. Bylo to pěkně na nic. Hlavou se mi honilo miliony myšlenek. A tak jsme to prostě přestali řešit. Další rok jsme se rozhodli, že přes to všechno zkusím zažádat o víza znovu.
YES! I got it.
A tak tady sedím, píšu tenhle článek. Chtěla jsem Vám tím jenom říct, že otřepaná fráze: “SNY SE MAJÍ PLNIT”, je sakra pravdivá.
Dneska to je přesně pátý den, co jsem v Kanadě, ve Vancouveru. Zatím mám za sebou jen oblítané úřady, pátý sushi a ták. Od pondělí jsem jen tak zlehka začala obcházet společnosti, ve kterých by se mi líbilo pracovat. Další jsem obepsala mailem a zítra mě to čeká znova, pozítří znova, dokud si tu práci nenajdu.
A víte co? Není to komfortní, vůbec ne. V ČR jsem měla skvělou práci, nejlepší kolegy, krásný byt, kamarády a v neposlední řadě moji rodinu. Přesto všechno jsem se i ve svých 26 letech rozhodla chytit příležitost za pačesy a prostě jít té nejistotě naproti.
Co se bude dít dál, to nevím, ale určitě o tom zase napíšu nějaký článek.
Vyplývá mi z toho jen jedno. Nebojte se udělat ten krok do neznáma, fakt.
Have a nice day guys.
Mon.
