Už je to měsíc a kousek, co jsme se vrátili z Vietnamu. Původně jsem si plánovala, že článek napíšu hned jak se vrátíme, ale právě po návratu toho bylo tolik, že nezbyl čas. A teď takovou “dobu” po dovolené vzpomínat, co jsme těch 22 dní dělali? Ještěže jsem to nenechala náhodě a každý den si do diáře zapisovala, co jsme podnikali. 🙂 Takže tohle pro mě bude takový refresh a trochu si zavzpomínám a vrátím se alespoň myšlenkami do teplíčka. Tenhle článek bude na dvě části, a to SEVER a JIH. Aby toho na mě a taky na Vás nebylo moc. Už takhle bude, věřte mi.
Tak pěkně od začátku. Čekat na tu dovolenou pro mě bylo za trest. Letenky jsme totiž měli koupené už od dubna, na říjen, chápejte. To byl fakt mor. Nejhorší to bylo v období prázdnin, kdy jsem přišla každé pondělí do práce a někdo “chyběl”, prostě se někde slunil, túroval, válel, vejletil, whatever. No a já tam každé pondělí byla, pořád a pořád. Ale pak nastal podzim a to už přišla řada na nás! Jupíííí Vietnam volá.
Pokaždé když se nás někdo zeptal, co tam vlastně budeme dělat a zda máme něco zařízeného atd., odpověděli jsme: “Víme, co chceme vidět, kde to zhruba je, ale nevíme co a jak.”. A jak se to blížilo, uvědomili jsme si, že by bylo fajn mít alespoň nějaký itinerář. Tady jsme došli k závěru, že místa, která chceme navštívit jsou od sebe opravdu hodně daleko. Nechtěli jsme se jich ale vzdát. A tak jsme googlili a googlili, až jsme narazili na paní Mai a rozhodli jsme se, že ji oslovíme. Paní Mai Duong je vietnamka, která Vám zařídí vše od A až po Z, pokud máte samozřejmě zájem. My jsme se rozhodli, že ji poprosíme o radu, co se týče severního Vietnamu. Postup byl asi následovný: napsali jsme ji, co bychom rádi viděli, že bychom to chtěli co nejméně turistické, a že nepotřebujeme žádný luxus. Paní Mai nám tedy navrhla, jak by náš pobyt na severu mohl vypadat, společně jsme pak odsouhlasili finální variantu. Komunikace s ní byla velmi rychlá a vše se dalo řešit operativně i v průběhu. Prostě super spolupráce.
Ještě bych chtěla poznamenat, že Vietnam se nyní stává poměrně navštěvovanou destinací. Musím ale říct, že ho jde zažít i velmi neturisticky a poznat pravý život této země.
SEVERNÍ VIETNAM
Vzhledem k tomu, že jsme měli koupené letenky Praha → Hanoj, Ho Či Minovo město → Praha, je asi jasné, že jsme naše dobrodružství začínali na severu.
Nikdy dříve jsem neletěla takovou vzdálenost, tudíž jsem nevěděla do čeho jdu. Let z Prahy do Istanbulu trval 2 hod. 35 min., na přestup jsme měli asi 3 hodiny. Z Istanbulu do Hanoje to pak trvalo 13 hodin, se zastávkou v Ho Či Minu. Pro mě se 159 cm to byla pohodička, Ráďovi to zas tak pohodlé nepřišlo. Ale dalo se to zvládnout.:) Do Hanoje jsme přiletěli kolem 21 hod. Nejdříve ze všeho jsme si museli jít potvrdit víza. To proběhlo hladce a pak už jen koupit vietnamskou simku (cca 250Kč).
Na letišti na nás čekal řidič, který nás odvezl do našeho hotelu. Tam jsme se dostali asi kolem půl 11. Hodili jsme batohy do pokoje a vystřelili do města, nasát první atmosféru. Bydleli jsme v centru, takže se toho kolem nás dělo spousta. Všude bary, restaurace pouliční i ty klasické. Trhovci na každém rohu. Samá masáž, masáž a spousty lidí, motorek i aut. Zkrátka chaos, ale mělo to neuvěřitelné kouzlo. Jedna věc, která mě zrovna netěšila byl ten zápach. Není divu, když tam na ulici “hnije” maso. Tam se zbytky jídla nenechávají na talíři, ale hází se pod stůl. To jen pro informaci, abyste se popřípadě nedivili.
Na druhý den jsme vstávali časně z rána. V 6:45 hod. už jsme byli na snídani a v 7:15 hod. nás vyzvedl řidič mikrobusu. My jsme si popravdě nebyli až tak jistí, zda přijel pro nás, protože v seznamu měl místo ŠEDA – SETA. Doufali jsme ale, že to není náhoda a pojedeme tam, kam máme. Z mikrobusu nás pak vysadili u velkého lůžkového autobusu a chtěli po nás potvrzení, že jedeme do SAPY. Žádné jsme neměli, prostě jsme oznámili, že nám to zařizovala paní Mai a oni nás pustili (znají ji snad úplně všude). Po šesti hodinách a dvou přestávkách jsme byli konečně na místě. Pršelo a nevypadalo to, že by se počasí mělo umoudřit, ani podle předpovědi. Kolem autobusu se seběhlo několik vietnamců a všichni nám nabízeli homestay. Jenže my jsme vůbec nevěděli co teď. Máme na to někomu kývnout a nechat se odtáhnout kamsi, nebo ne? V tu ránu vidíme ženu (ŠÓ), která držela cedulku s nápisem SETA. Když už jsme se dostali až sem, zkusili jsme štěstí. Jop, byla to naše průvodkyně. Šó byla z etniky černých hmongů. Bylo jí 21 let a měla už 3 děti. Uměla obstojně anglicky, takže jsme se s ní i normálně bavili. Pořád pršelo a my následovali kroky Šó. Měla nás dovést do Sapy. Do homestay k etnice Ta Wan.
Už ve městě se k nám přidaly další dvě ženy. Lili (50) a Mai (15). Každý den chodily tu samou trasu, asi 15 km ze své vesničky, aby prodaly, co vytvořily a pak se tou samou trasou vracely, každý den. Abyste si nemysleli, nebyl to žádný med. Všude bylo bláto až po kotníky, někde i víc. Byla mlha, cesta stoupala a klesala, táhla se mezi rýžovými políčky a lesem. Všude buvoli, sem tam vodopád, ve kterém jsme se umyli a pokračovali dál. Asi po hodině jsme byli odměněni pohledem. Nevěřila jsem vlastním očím, taková nádhera, slovy to nejde popsat a fotka nedokáže vystihnout, jaká pastva pro oči to byla.
Cesta všeho všudy trvala asi 4 a půl hodiny, než jsme se dostali do našeho homestay. Čekala na nás báječná večeře, kterou nám připravila jen čtrnáctiletá holčina, CHa. Žila sama, její rodiče pracovali na rýžových polích v horách a ona se musela starat o domácnost. Bohužel jako většina dětí v Sapě, tak i ona nemohla chodit do školy. Kromě luxusní večeře nám byla nabídnutá jejich HAPPY WATER a my jim na oplátku dali ochutnat naší happy slivovici.
Protože ve Vietnamu se stmívalo už kolem 18 hod., tak jsme v podstatě netušili, co nás čeká za výhled, až se ráno vzbudíme. My jsme si přivstali a kolem 5:40 hod. už jsem s otevřenou pusou čekala na východ slunce. To bylo vážně něco.
Po snídani nás opět vyzvedla Šó a tentokrát bylo na pořadu dne dojít k vodopádu a pak do vesnice odkud pochází Šó. Dali jsme si oběd a pak nás vyzvedl řidič, který nás dovezl do města Sapa. Prošli jsme si město a v odpoledních hodinách vyrazili autobusem směr Hanoj.
Ze Sapy jsme se vrátili do Hanoje večer, takže jsme se šli pouze projít po městě a dát něco dobrého k jídlu.
Další den v 8:00 hod. jsme vyjížděli takovým menším autobusem do provincie Ninh Binh. Už cestou nám pršelo, ale doufali jsme, že než na místo dojedeme, tak se počasí umoudří. A taky že jo! Bus nás vysadil v Ninh Binhu, kde na nás čekal náš průvodce. První zastávkou bylo místo, které dříve sloužilo jako sídlo vietnamských králů. Než jsme ale vůbec pobalili věci a vydali se do prostorů bývalé říše, začalo zase pršet. A to velmi vydatně. Nenechali jsme se tím vyvést z míry, oblékli jsme si pláštěnky a vyrazili to tam prozkoumat.
Kvůli vydatnému dešti, který v této oblasti trval už několik dní byla říše částečně pod vodou. O to více jsme si užili tuhle nestandardní prohlídku, kdy jsme chodili po kotníky vodou a o nohy se nám otíraly rybky, které se sem dostaly z řeky.
Pak jsme se vydali jen o pár kilometrů dál do TAM COCU, kde jsme byli i ubytovaní. Tam Coc je “suchozemský Halong”. Je to několik set vápencových skal, které vyčnívají z řeky. Tohle místo je opravdovým rájem pro turisty. Musím říct, že tady, především při výletu na loďkách, jsme se setkali s poměrně hodně turisty. Ale večer, jakoby město utichlo a nenajdete tam ani živáčka. Je tu spousta restaurací, hezkých. Všechny jsou ale večer prázdné, tady to frčí jen přes den.
Díkybohu nám na lodičkách nepršelo. Déšť by nám sám o sobě ani nevadil, ale hladina řeky se zvedala a za určitých okolností už není možné výlet dokončit, protože by se skály mohly zaplavit vodou a vy byste se nedostali zpět.
Večer to zase začalo. Déšť. Ráno – pršelo. Ten den jsme měli jet do jednoho z posledních deštných pralesů – Coc Phuong. Je to nespočet rostlin, zvířat, atd. A tak jsme se dodávkou asi v 8 lidech plus řidič vydali na cestu. Co čert nechtěl, déšť se stupňoval. Zhruba po dvou hodinách cesty jsme to museli otočit a jet zpět. Jednak bychom na místo určení ani nedojeli a tam bychom tak jako tak nic neviděli. Trochu nás to mrzelo, protože přece jen deštný prales je deštný prales, ale co se dá dělat. Né vždycky vyjde vše podle plánu. Tak nám na hotelu ještě poskytli pokoj, abychom si mohli odpočnout, než se v odpoledních hodinách vydáme zase zpět Hanoj.
Šestý den jsme opět opouštěli Hanoj hnedka ráno a autobusem jeli do zátoky Ha Long Bay. Tady jsme měli domluvené ubytování přes jednu noc na lodi. Nějakou nepochopitelnou náhodou jsme se dostali na 4∗ loď, na které jsme původně vůbec být neměli.
Po báječném obědě nás odvezli loďkou na ostrůvek s vyhlídkou na zátoku, bylo to cca 400 schodů, takže v tom teple jsme se pěkně zapotili. Bylo tu trochu víc turistů, ale bylo to jen na chvilku, takže jsme to přežili bez úhony. 🙂 Výhled stál za to!
Jako další nás čekal odvoz do “vesničky” ( jeden baráček na vodě, uprostřed ničeho). Tam jsme si půjčili kajaky a kajakovali při západu slunce. Pak ještě pár nadšenců (včetně Rádi) naskákali z lodě do vody, kde bylo mimochodem nespočet medúz, naštěstí nikoho nespálily.
Při báječné večeři jsme se navíc seznámili se skvělými lidmi. Jeden český pár, Zuzka a Ráďa a s mexičankama (maminka s dcerou). Takže jsme se dobře najedli a ještě pobavili. Dali jsme si pár drinků a šli na kutě. Ráno nás čekal výlet v zátoce do krápníkových jeskyní, které byly objeveny teprve v roce 1991.
A pak nás čekala cesta na Nam Cat. Místo úplně od civilizace. Jen pár chatiček na kůlech a okolo vápencové skály. Ten klid, nádhera. Jediné, co mě mrzelo a doteď to ve mě zůstává, byl odpad ve vodě. Nevím proč, ale lidé si ve Vietnamu vůbec neuvědomují, jaký má plast v moři dopad na naši planetu. Nechci je omlouvat, že mají jinou mentalitu, ale je to tak, bohužel. Doufám, že lidé, kteří dobrovolničí a účí především lidi z asijských zemí třídit odpad, budou nadále dělat svoji práci, protože jinak jeden ze sedmi divů světa za chvíli nebude.
Na Nam Catu to bylo celé ve znamení odpočinku, jen tak jsme se flákali, opalovali, kajakovali, jedli, pili a povídali. Osmý den brzy ráno, nás po snídani vyzvedla loď, kterou jsme se vraceli do přístavu Ha Long. Cesta trvala asi 3 hodinky, během ní jsme se opalovali a dokonce i absolvovali kurz, kde jsme se učili dělat jarní závitky. Uteklo to jako voda a my už jsme seděli v buse směr Hanoj. Tam jsme strávili poslední noc z pobytu na severu. Ráďa měl ten den zrovna narozeniny, takže jsem neváhala a vzala ho do té nejtypičtější pouliční restaurace, na to nezapomene. A taky nezapomene, jak jsme 2 a půl hodiny hledali bezmocně po Hanoji žabky a nemohli je sehnat. Nakonec jsme ale uspěli a s klidným svědomím mohli jít spát, protože na další den nás čekal přelet na jih. Přesněji řečeno na ostrov Phu Quoc. O tom ale v dalším článku.
Užívejte první adventní neděli.
Pusu Mon.
