Jižní Vietnam – Ho Či Mihovo město, Cu Chi tunely, Mekong Delta a další

Tímto článkem uzavírám kruh – Cesta do Vietnamu. Dva předchozí posty jsou o severním Vietnamu a ostrově Phu Quoc, najdete tam všechna místa, která jsme navštívili.

Na cestě po Vietnamu jsme strávili něco málo přes tři týdny. Pro tak obrovskou zemi to rozhodně není dostatečně dlouho. Ale musím říct, viděli jsme spoustu krásných a zajímavých míst. Některá byla hodně turistická, jiná zase původní, kde jak kdyby se zastavil čas.

Většina jihu je ale spíše ta turistická. My jsme k přeletu z ostrova Phu Quoc do Dalatu použili vnitrostátní linku. Letenka nás vyšla zhruba na nějakých 4500 Kč/osoba. Do Dalatu jsme se dostali poměrně pozdě večer. Na letišti jsme mávli na taxíka, ukázali mu na mapě místo našeho ubytování přes Booking a už jsme si to svištěli. I když už byla tma, Dalat vypadal za světla pouličních lamp tak nějak upraveně, skoro až čistě. Byli jsme dost zvědaví, co z toho vyleze ráno. Taxikář cca po půl hodince zastavil, koukl na nás takovým tím pohledem, AKA tak jsme tady – naval prachy, no a následně nás vypakoval z auta. Stojíme před obří budovou, podle Google maps to vypadá, že jsme skutečně na místě. Jenže celý hotel byl tak nějak prázdný, rozsvíceno jenom na recepci. Už od dveří vidíme, jak se na nás milá Vietnamka usmívá. Teď už alou na kutě.

DALAT

Tohle město je skutečně jedno z těch nejupravenějších a nejčistších míst, které jsme za celou dobu ve Vietnamu viděli. Tak nějak je poznat, že je to bývalá francouzská kolonie. Všude spousta květin, upravených skalek, zahrádek. Když se vydáte na skútru někam výše do hor, po cestě uvidíte stovky, ne-li tisíce skleníků – kde právě spoustu květin pěstují. My jsme se jeli podívat na jednu z Pagod – Linh Phuoc, která se nachází cca 8 km od centra města. A taky jsme navštívili jedno z nejvyhlášenějších míst v Dalatu, a to Crazy House. No řekněme, že název tohoto místa mluví za vše. Nevím, na čem ten týpek jel, když to stavěl, ale zřejmě “dobrej matroš”.:D Večer jsme se pak vydali na místní Night market, neboli noční market. Spousta dobrého jídla, pití, suvenýrů a místních, kteří se Vám snaží něco prodat. Aby ne, je to něco, co je živí.

Z Dalatu jsme se vydali směr Mui Ne. Zprvu jsme pátrali, jak se tam přesuneme, ale paní na recepci nám to ulehčila. Zavolala nám taxík. Přijel pán, v hezkém autě a vypadal mile. Asi už jen ze zvyku se prostě usmívá, protože ví, že nám stejně nic nepoví. To je pohoda, když Vás nikdo nemůže otravovat. Nerozumím = mám klid. Komunikace byla poněkud složitější, ale my se s tím vypořádali po svém. Zkrátka strýček Google opět nezklamal. Do překladače prostě napíšu, co chci a dám to přeložit do vietnamštiny, ne? Řidiči jsme také dali adresu, kde chceme nakonec vysadit – cca 160 km, ale za to horší cestou. Jeli jsme to asi 5 hodin. Opět jsme se ale přesvědčili, že pokud člověk chce, domluví se všude.:D Po cestě se můžete zastavit, stejně jako my, u dvou vodopádů. První se jmenuje Elephant Waterfall a druhý Pongour Waterfall. Určitě doporučujeme zastavit u obou z nich. Je to krátká procházka, no a alespoň si protáhnete nožky, během té dlouhé cesty.:)

MUI NE

V první řadě asi podotknu, že je to město, které ovládli Rusové, a to vážně. Já jsem se popravdě těšila na nějaké další vietamské pochoutky. Jenže když jsme se procházeli a mapovali situaci, kde co nabízí, 10/10 restaurací měla ruský název a v hlavním menu dominoval Boršč. To bylo opravdové zklamání. Navíc po setmění nám každý kolemjdoucí nabízel drogy. V tu chvíli jsme se necítili úplně komfortně.

Jestli někde UBER zakázali, tak ve Vietnamu ne. Tedy alespoň v roce 2017 ne. My jsme zprvu ani nevěděli, jakým způsobem se budeme z Mui Ne přepravovat, překvapivě. Ale náš pan “domácí” nám to nějak zařídil. Jeho angličtina byla na dobré úrovni, takže domluva s ním byla lehká. A tak nám bylo kolem 9 hodiny ráno přistaveno auto s řidičem, my jsme pobalili svoje saky paky a vydali se směr Ho Či Minovo město.

Ho Či Minovo město

Do Saigonu (jinými slovy Ho Či Minovo město) jsme se dopravili v odpoledních hodinách a bezpečně, díkybohu. Doprava ve Vietnamu je opravdu bláznivá, ale za nás musím říct, že jsme se nikdy necítili být v nebezpečí. Byli jsme ubytovaní v průměrném hotelu, který se nacházel na nejrušnější, a tedy i nejhlučnější ulici. No nic, my jsme si hodili batohy na pokoj a vyrazili do ulic Saigonu. Obešli jsme pár obchůdků se suvenýry a nakoupili něco málo pro rodinu a kamarády, no a hlavně rozeslali pohledy. Pak už jsme s kručícími bříšky hledali nějaké útočiště, kde je naplníme. Pár bloků od našeho ubytování jsme narazili na restauraci 5 oysters, do které jsme se pak ještě několikrát vrátili. Já si tam zamilovala Pad Thai a Ráďa závitky.:)

Po Ho Či Minu jsme se dopravovali pěško-busem. Tady jsme narazili na náš největší problém – přejít křižovatku. Pokaždé se mi mihl před očima celý můj život, ufff! Pak už si tak nějak zvyknete, to neříkám, že ne. Musíte jít plynule, hlavně NEZASTAVOVAT! A tak jsme se po svých dostali až k Noter Damu – jedna z dominant města. Pak už jsme jen brouzdali uličkami a narazili na super chutný stánek s naším oblíbeným Báhn Mí.

Kam taky můžete v Saigonu vyrazit je Turtle Lake a my určitě doporučujeme městem jen tak brouzdat a pozorovat a dávat pozor – na přechodech.

Cu Chi Tunely a šestadvacet na krku

Ráno jsme se museli přestěhovat do jiného pokoje, protože nám celou noc něco šramotilo na střeše, vůbec jsme se nevyspali – KRÁSNÉ NAROZENINOVÉ RÁNO, MONY! A to nás čekala zhruba 3 hodinová cesta do Cu Chi Tunelů. Tohle místo mělo opět neskutečnou atmosféru. Tyto tunely sloužily jako úkryty během války ve Vietnamu. Jedná se o systém tunelů, které byly kdysi dlouhé až 200 km. V dnešní době je toto cílem skoro každého turisty, který se na jih Vietnamu vydá. Největším zážitkem bylo bezpochyby tunely prozkoumat. Nemyslete si, že jsme v nich strávili hodiny. Byli jsme vpuštěni jen do jedné části, jinak bychom se tam velmi lehko ztratili. Rozhodně nedoporučuji lidem, kteří mají strach ze stísněných prostorů, tmy, apod. Když jste uvnitř, slyšíte jak se Vám prohlubuje dech a tíží Vás na hrudi. Nebo alespoň takový byl můj pocit. Představa, že tam lidi přežívali, netroufám si říct žili, je hrozivá. Ale jako zkušenost je to opravdu zajímavé, já si dokonce jako jediná z naší skupiny vlezla do jednoho z krytů.

Během cesty zpět jsem si všimla pána, který mluvil velmi hezkou angličtinou a byla jsem si skoro jistá, že jsem zaslechla něco o Kanadě. Snažila jsem se nabádat Ráďu, ať za ním zajde a zeptá se ho, odkud je. Zajímalo mě to hlavně proto, že jsme v té době uvažovali, že se do Kanady přestěhujeme. No ale toho kluka k tomu prostě nepřemluvíte, tak jsem to musela vzít do svých rukou a za pánem zajít sama. Když jsem ho oslovila a zeptala se, zda je z Kanady, rozzářil se mu úsměv na tváři a už jsme se pustili do slova. Zašli jsme společně na oběd a vyměnili si kontakty, s tím, že až budeme ve Vancouveru, to byla naše snová destinace, musíme se stavit na návštěvu. A takhle se prosím tvoří přátelství. S Billem jsme se ve Vancouveru opravdu sešli, a ne jednou a také se seznámili s jeho ženou Vendie. A co, že je mezi námi 50-ti letý rozdíl, když jsme prostě stejná krevní skupina, že jo!:)) Je neuvěřitelné, jak je ten svět malý.:)

A protože mě Ráďa v den narozenin evidentně nechtěl jen “strčit do díry”, tak mě večer pro změnu vzal “do oblak” – Bitexo Financial Building – nejvyšší budova Ho Či Minova města. No a super den jsme zakončili ještě báječnějším jídlem a drinčíkem na zdraví.

Mekong Delta

Poslední místo, kam jsme se ve Vietnamu vydali, byla právě řeka Mekong – tedy její delta. Tento výlet jsme opět začínali ze Saigonu. Cílem naší cesty bylo vidět plovoucí markety a projíždět mangrovníkovými tunely.:) To se nám obojí splnilo. Pravda je, že na klasický “floating market” musíte být na místě třeba na pátou ráno. To my jsme nebyli. Tak jako tak jsme na řece potkali spousty trhovců na lodích. Každá lodička má na své přídi vlajku a na ní znak – z toho poznáte, co daná loď nabízí za zboží. Je neskutečné, jak markantní je rozdíl mezi životem u nás a jinde ve světě. Tihle lidé žijí opravdu velmi obyčejný a mnohdy né úplně lehký život. A stejně mi přišli tak nějak šťastnější. No nic. Projížděli jsme na malinkých lodičkách mangrovníkovými tunely a jen si tak pluli. Viděli jsme, jak se vyrábí domácí popcorn, jejich ricewine, různé sladkosti a na závěr nám obyvatelé zazpívali, aby se s námi rozloučili.